- vokativ singuláru substantiva vítr
- Větře, duj, každý můj, každý krok a každý vdech je jen Tvůj, při mně stůj, ještě mě chvíli nech. Na ten mech slunce dech, až kopce rozhrne, Bože můj, Bože můj, ať je vidím jak poprvé.[1]
- přechodník přítomný rodu mužského čísla jednotného slovesa větřit
- Prám Antonínův, na němž jsou zbudovány lehké stavby plovárenské, jest upoután, kde se hřbet Orše poněkud čeří, větře písčinu zvící padesáti sáhů. V těchto místech břeh směrem k městu je pokryt vrbinami, končícími se před zahradami jirchářů a výrobců oplatek.[2]
- Mladý ohař, větře zdálky raněného srnce, rozběhl se za kořistí.
- čichaje, tuše, cítě
- ↑ Radůza: Větře můj
- ↑ Vladislav Vančura: Rozmarné léto