Ze staročeského mšě, jež je, podobně jako v dalších slovanských jazycích, odvozeno ze staroslovanského mьša. To vzniklo, pravděpodobně přes románské messa, z latinského missa, což je femininum participia perfekta pasiva slovesa mittere — „poslat, posílat, propouštět, propustit“, z nějž byl substantivizací odvozen význam „propuštění, rozpuštění“. Na závěr mše tak kněz pronášel výraz „ite, missa est“, doslova „jděte, je propuštění (rozchod)“. Tomuto sousloví lze přikládat různé významy. Nejjednodušší je výklad „jděte, mše jest (ukončena)“. Podle pravděpodobnější hypotézy E. Paxe se jednalo o výzvu ke vzdálení katechumenů před začátkem druhé části mše, jíž se nemohli zúčastnit dosud nepokřtění. To by pak bylo vyvolalo přenesení významu u lidu, který si spojil výraz missa s významem bohoslužby oběti, která následovala. Podle J. Rejzka se zase propuštění mohlo týkat posvěceného chleba a vína, jež se v raném období křesťanství posílaly okolním křesťanským komunitám.[1]
Polní mše, to není taková legrace jako sloužit mši na garnizóně nebo mít kázání k těm lumpům. V tomhle případě musí mít člověk opravdově všech pět pohromadě.[2]
Článek Mše ve Wikipedii