„Vaše štěstí, že sedíte! Asi vám ta jedna stačila, jinak bych vám jich dal, vy sketo, víc!“ Pozoroval jsem, jak Svěrák při slově sketo sebou trhl, ale v mžiku se opět ovládl a jen jaksi útrpně pokýval hlavou. …„A že jsem sketa — tomu jistě nevěříte!“[1]