„Neptej se mne na věci, ženo politování hodná!“ odvece dívka horlivě, a panenským studem se jí tvář zardí, „nemluv se mnou o věcech, při kterých pannina mysl meškati nesmí.“[1]
Dejte jí Nobelovu cenu za gesto, s nimž zvedá sukni svou, ale ta se dává jen básníkům, kteří nic podobného nesvedou. Hle, to je ta, jež svléká se docela a není přece nahá úplně; stačí, že se zarděla a to je šat, jenž vždycky zůstane.[2]
Při úplném zatmění slunce na měsíci, což může trvati celé dvě hodiny, zardí se celý povrch jeho červenou září, totiž světlo slunce za zemí ukrytého láme se v oboru vzduchu zemského a zbarví se růžově, jako na červánkách při východu a západu slunce.[3]
