Pravil starý v lese: „Dobře znám tvůj kříž, synku, ty jsi holič a tajemství víš. Ty je nesmíš povědít žádnému, neulehčíš ale srdci svému, až to vyslovíš.[1]
„Nikoli, nevyjevím mu toho. (…) Budu mlčeti, nevyzradím tajemství, jež mi náhoda odhalila. Byl bych jeho vrahem, kdybych mu to pověděl.[2]
Může vůbec být náboženství bez tajemství? Nemůže; ale záleží na tom, jaká tajemství uznáváme. Ve skutečnosti je nám svět a život tajemstvím – kolik toho opravdu poznáváme a víme? Člověk má přirozený sklon k mysterióznosti: svět člověku a člověk sám sobě je mystériem – není tajemstvím to nevšímané polní kvítko?[3]
hledal, až nalezl v hvězdářských triedrech tajemství, která teď neseme na bedrech. Velká a odvěká tajemství přírody, že jenom z člověka člověk se narodí, že kořen s větvemi ve strom se spojuje a krev našich nadějí vesmírem putuje[4]
O tomto Božím zázraku neučí žádná víra, a přec v něm více tajemství než v hloubích všehomíra![5]
Lidská těla nikdy neodhalují svá tajemství lépe než v nemoci; život také neobjevujeme nikdy lépe, než když se rozkládá.[6]
