Z praslovanského *gavědъ, souvisí snad s ohavný. Rejzek navrhuje jako indoevropské východisko kmen *gwēd-, zároveň však jej problematizuje fonologicky. Příbuzné např. s polským gawiedź téhož významu.[1] Srovnej též ohavný, hovno a hovado
(…) babička si povídala, vidouc štíry a hady: „Co ti lidé všecko neudělají, i tu havěť vymalujou!“[2]
Udiveni ohlíželi jste se, kdo tyto zvuky působí, a viděli jste nesčíslné roje mušek, komárů, včel, vos, čmelákův a jiné havěti, která ve květech sladké pamlsky hledala.[3]
„Vyhubil a vypudil jsem již všechny hady, kolčavy a krysy ve vašem okolí, a mám hlad,“ prosil tchoř domácí drůbež; „dejte mi, slepičky, jen několik vajíček, a zase vám všechnu zlou havěť vychytám!“.[4]
Tmářská primitivní pohanská česká havěť obětující těm nejstupidnějším bůžkům, co si jen lze představit. Češi jsou mentálně a snad i fysiologicky na úrovni prvoků. Žraní, vyměšování, rozmnožování nelze u nich rozlišit od myšlení a cítění...[5]
A panu Divůčkovi zas při té myšlénce srdce zaplesalo: jen na rozpacích byl, má-li se, jak dosud obyčejně, byli-li Husité na Hory přivedeni, i tentokráte každému zvlášť přísahou uložiti, zříká-li se víry své, a vyšetřiti jméno, jakož i nejbližší poměry jednoho každého ze zajatých. „Eh, bídná havěti, chycena’s byla a na tom dosti,“ ustanovil se konečné pan mincmistr, „jen žádných dlouhých okolků s kacířským plemenem.“[6]
I drobné havěti, která se válela po kobercích a dělala kozelce jako na palouku u ohně, se dostalo po sklence vína. Cikáňata pila, hltala cukroví a vyla radostí..[7]
