Sotva vešel do kanceláře a odložil vrchní oděv, klobouk a hůl, seskupili jsme se kolem jeho stolu a děkovali mu za včerejší pohoštění, jež nám bude vždy upomínkou na kollegialitu šéfa vůči podřízeným. „Rádo se stalo, pánové,“ usmíval se rada Hauf, a usednuv do lenošky, vytáhl z kapsy svazek klíčů[1]
Sáhla do kapsy, tam to zazvonilo drobnými, ale on si vzpomněl, co mu nařizovala maminka: „Ne, abys něco vzal od cesty! Tobě záleží na pár krocích! Pěkně řekni: Rádo se stalo, a běž!“ Učinil tak a cestou domů si myslil: „Co bych s penězi dělal?[2]
a rozpačitě pravila: „Ah, kmotr Paroubek!“ „Hm,“ koktal tento, „dej pánbůh — šťastné — odpůldne.“ „Děkuji za pozdravení,“ pokračovala ona. „Rádo se stalo,“ zubil se tento, přemýšleje, jak by měl začíti.[3]
„Jsemť jak znova zrozen, a to jen vaší dobrotě a pohostinství děkuju“ — řekl host. „I rádo se stalo,“ pravila gazdina, „však se nám drahně času nestalo, hosta u našeho poctivého stolu viděti!“[4]
