„Když něhu hledám, v ústrety byť pílí paví křik, když oči zvedám, neboť není síly na výkřik, když jitru kynu, přestože se stmívá klekání, pak nezahynu: Naděje mi zbývá v doufání.“[1]
Mám tuto zkušenost z univerzity, z akademické farnosti, z Křesťanské akademie a zejména z rozhovorů s katechumeny a konvertity. Ti očekávají od církve v této době moudré a laskavé orientující slovo, a proto podobné militantní apokalyptické výkřiky a absurdní strašení hrozícím odebíráním a prodáváním dětí a vyhlazovacími tábory v nich vzbuzují pochybnosti, zda církev tohoto typu mohou brát vážně.[2]
