Praslovanské *ochota je patrně od *chotěti (ze kterého je také odvozeno chtít, chuť či choť) nejasného původu.[1] Srovnej též např. ruské охота či polské ochota. Alternativním vysvětlením (na základě staroruské podoby ochvota) je souvislost se staročeským ochviti („rozněcovat“, „rozpálit“).[2]
připravenost naplnit požadavky
| Substantivum |
singulár |
plurál |
| nominativ |
ochota |
ochoty |
| genitiv |
ochoty |
ochot |
| dativ |
ochocie |
ochotom |
| akuzativ |
ochotę |
ochoty |
| instrumentál |
ochotą |
ochotami |
| lokál |
ochocie |
ochotach |
| vokativ |
ochoto |
ochoty |
| Substantivum |
singulár |
plurál |
| nominativ |
ochota |
ochoty |
| genitiv |
ochoty |
ochôt |
| dativ |
ochote |
ochotám |
| akuzativ |
ochotu |
ochoty |
| lokál |
ochote |
ochotách |
| instrumentál |
ochotou |
ochotami |
- ↑ REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Verze 1.0. Leda, 2007. Heslo „ochota“
- ↑ MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. 2., opravené a doplněné vyd. Praha : Academia, 1968. 868 s. Heslo „ochota“, s. 411.
