Jeden člověk ve Zhoři taky vyoral nějakej kalich na poli, kterej pocházel ze svatokrádeže a byl tam schovanej na lepší doby, až se na to zapomene, a považoval to taky za pokyn boží a šel, místo aby jej rozšmelcoval, k panu faráři s tím kalichem, že prý ho chce darovat kostelu.[1]
»Máte pravdu,« pravil Challenger. »Cítil jsem vždy, že by to bylo svatokrádeží, odvraceti mozek, schopný nejvyššího, vlastního bádání k předmětům méně důležitým. A proto jsem také se vší přísností odporoval každému školnímu určení.«[2]
Nechtěl myslet na to, jak tady budou žít cizí lidé a používat jejich věci. Zanechat všechno tak, jak to je, aby si to užíval někdo jiný, mu připadalo jako svatokrádež, jako porušení soukromí a intimity, jež spolu v těchto místnostech sdíleli. Je mi fuk, že je rozumné prodat všechno, jak to stojí a leží, Lilly. Na to kašlu![3]
Článek Svatokrádež ve Wikipedii